Upozornění: Informace uvedené na tomto webu neslouží jako náhrada lékařské nebo psychoterapeutické péče. Obsah vychází z osobní praxe, zkušeností a metod práce s emocemi, nikoliv z lékařských doporučení. Pokud prožíváte vážné psychické nebo fyzické obtíže, vyhledejte prosím odbornou pomoc lékaře nebo terapeuta. Každá práce s emocemi je individuální a výsledky se mohou lišit.
Někdy stačí překvapivě málo.
Někdo nám neodpoví na zprávu. Kolega pronese poznámku, která se nám nelíbí. Partner se zatváří trochu jinak než obvykle. Šéf pošle stručnou zprávu, že s námi potřebuje mluvit. Někdo nás opraví před ostatními.
Zvenčí se možná nestalo téměř nic.
Uvnitř se ale během několika sekund může rozběhnout celý příběh.
„Určitě jsem něco udělal špatně.“
„Je na mě naštvaný.“
„Zase jsem to pokazil.“
„Nerespektuje mě.“
„Už o mě nemá zájem.“
A najednou nereagujeme pouze na jednu větu, výraz ve tváři nebo zprávu bez odpovědi.
Reagujeme na to, co pro nás tato situace znamená.
Stejná událost, úplně jiná reakce
Představte si dva zaměstnance, kteří od svého nadřízeného dostanou stejnou kritickou připomínku.
První si ji přečte a pomyslí si: „Dobře, tohle jsem přehlédl. Opravím to.“
Druhému se sevře žaludek.
Začne přemýšlet, jestli něco vážně nepokazil. V hlavě si představuje, co si o něm nadřízený myslí. Přemýšlí, jestli není jeho pozice ohrožená. Ještě večer si celou situaci přehrává a vymýšlí, co měl říct jinak.
Událost byla prakticky stejná.
Prožitek byl úplně jiný.
To nám může napovědět něco důležitého.
Síla naší reakce někdy nevypovídá o velikosti současného problému. Může vypovídat o tom, čeho se současná situace dotkla.
Fakta a příběh nejsou totéž
Představte si ještě jednodušší situaci.
Napíšete někomu zprávu.
Čekáte.
Hodinu nic. Potom dvě. Večer stále žádná odpověď.
Jaký je v tuto chvíli jediný fakt?
Nepřišla odpověď.
To je všechno.
Jenže lidská mysl nemá příliš ráda prázdná místa. A tak je začne vyplňovat.
„Ignoruje mě.“
„Asi jsem řekl něco špatně.“
„Nejsem pro něj důležitý.“
„Je na mě naštvaný.“
„Už se mnou nechce mít nic společného.“
Přitom dotyčný možná řídí auto. Má schůzku. Vybil se mu telefon. Stará se o děti. Nebo zprávu viděl a jednoduše zapomněl odpovědět.
Naše tělo však může reagovat nikoli na to, co skutečně víme, ale na příběh, který jsme si vytvořili.
Mysl se snaží dát věcem význam
To není chyba našeho mozku.
Schopnost rychle vyhodnocovat situace, hledat souvislosti a předvídat, co se pravděpodobně stane, je velmi užitečná.
Problém nastává ve chvíli, kdy si nevšimneme rozdílu mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, co jsme si o tom vyložili.
Někdo neodpověděl.
To je událost.
„Ignoruje mě, protože mu na mně nezáleží.“
To už je interpretace.
Někdo nás opravil.
To je událost.
„Myslí si, že jsem neschopný.“
To je interpretace.
Partner je dnes zamlklý.
To je pozorování.
„Určitě je mezi námi něco špatně.“
To už je příběh.
A právě příběh bývá často tím, co vyvolá nejsilnější emocionální reakci.
Proč ale naše mysl vytvoří právě tento příběh?
To je mnohem zajímavější otázka.
Proč jeden člověk při neodpovězené zprávě předpokládá, že je druhý zaneprázdněný, zatímco jiný okamžitě začne přemýšlet o odmítnutí?
Proč někdo kritiku vnímá jako užitečnou informaci a jiný jako osobní útok?
Proč jeden člověk zvládne nesouhlas bez větších emocí, zatímco jiného stejná situace rozruší na celý den?
Naše mysl totiž nevyhodnocuje každou novou situaci úplně od začátku.
Používá to, co už zná.
Minulé zkušenosti. Vzpomínky. Naučená přesvědčení. Obrazy. Slova. Předchozí vztahy. Způsoby, kterými jsme se naučili chápat sami sebe i ostatní lidi.
Současnost může stisknout staré tlačítko
Představte si člověka, kterého v dětství často kritizoval rodič.
Možná nikdy nebylo nic dost dobré. Dobrá známka mohla být lepší. Uklizený pokoj mohl být uklizenější. Chyba nebyla běžnou součástí učení, ale důvodem ke kritice.
O mnoho let později takový člověk sedí v práci a jeho nadřízený řekne:
„Tady je chyba. Prosím oprav to.“
Nadřízený možná nemá žádný další úmysl.
Ale uvnitř zaměstnance se může aktivovat mnohem větší reakce, než by odpovídalo jedné pracovní připomínce.
Protože současná kritika není jedinou kritikou, na kterou jeho mysl reaguje.
Dotkla se něčeho, co už tam bylo.
Spouštěč není totéž co příčina
Tento rozdíl může být při práci s emocemi velmi důležitý.
Často říkáme:
„On mě naštval.“
„Ta zpráva mě rozhodila.“
„Kvůli tomu, co řekla, se cítím hrozně.“
Současná situace samozřejmě může být nepříjemná. Někdy se k nám lidé skutečně chovají špatně a není potřeba předstírat, že tomu tak není.
Přesto stojí za to položit si otázku, zda intenzita naší reakce pochází pouze z toho, co se děje právě teď.
Současná situace může být zápalka. Materiál, který začne hořet, jsme si někdy přinesli z minulosti.
„Proč mě to tak strašně štve?“
Když nás něco silně zasáhne, často se sami sebe ptáme:
„Proč mě tohle tak strašně štve?“
Možná ale existuje užitečnější otázka:
„Co přesně na tomhle mě tak strašně štve?“
Rozdíl vypadá nepatrně, ale může nás zavést úplně jinam.
Není to samotná kritika, ale pocit, že nejsem dost dobrý?
Není to neodpovězená zpráva, ale pocit, že pro druhého nejsem důležitý?
Není to partnerův tón hlasu, ale strach, že budu odmítnut?
Není to nesouhlas, ale pocit, že mě někdo nerespektuje?
Není to chyba, kterou jsem udělal, ale strach, co si o mně kvůli ní budou myslet ostatní?
Najednou už nepracujeme pouze s vnější situací.
Začínáme objevovat její skutečný význam pro nás.
Odkud ten pocit znám?
Tady se můžeme dostat ještě o krok hlouběji.
Pokud dokážeme pojmenovat, co přesně v nás situace vyvolává, můžeme se zeptat:
„Odkud znám tento pocit?“
Nemusí se okamžitě objevit nějaká dramatická vzpomínka.
Někdy přijde obyčejná situace ze školy. Výraz rodiče. Posměšek spolužáka. Bývalý partner. Učitel před tabulí. Okamžik, kdy jsme se cítili odstrčení, ponížení nebo nedostateční.
A někdy se neobjeví vůbec nic konkrétního.
I to je v pořádku.
Smyslem není za každou cenu najít jednu událost, která všechno vysvětluje.
Smyslem je začít si všímat, že naše současná reakce může být propojena s mnohem širší sítí zkušeností.
Vnitřní reference a FasterEFT
Robert Gene Smith v rámci FasterEFT často pracuje s tím, co můžeme označit jako naše vnitřní reference.
Jsou to vzpomínky, obrazy, zvuky, slova, pocity a významy, které naše mysl používá při interpretaci toho, co právě zažíváme.
Když se objeví současná situace, naše mysl může velmi rychle najít něco podobného ve své zkušenosti.
A podle toho začne reagovat.
Proto může být při práci s FasterEFT užitečné nezaměřovat se pouze na člověka nebo událost, která nás právě rozrušila.
Můžeme sledovat, jaké obrazy se nám vybavují. Co si v duchu říkáme. Co očekáváme, že se stane. Jaký pocit máme v těle. A zda nám tato reakce připomíná něco, co jsme už někdy zažili.
S těmito vnitřními reakcemi potom můžeme pracovat pomocí poklepávání a dalších principů FasterEFT.
Nemusíte dokazovat, že vaše emoce jsou nesmyslné
Práce s vlastní reakcí neznamená přesvědčovat se, že nemáme právo něco cítit.
Pokud nás někdo urazil, nemusíme si tvrdit, že se nic nestalo.
Pokud někdo překročil naše hranice, nemusíme jeho chování omlouvat.
Pokud máme skutečný problém, práce s emocemi nemá problém popřít.
Cílem je něco jiného.
Oddělit současnou situaci od všeho, co k ní naše mysl automaticky přidala.
Protože teprve potom můžeme mnohem jasněji rozhodnout, co chceme skutečně udělat.
Když emoce zeslábne, problém nemusí zmizet
Tohle je důležitý rozdíl.
Představte si, že vás kolega skutečně nerespektuje.
Pokud snížíte svůj vztek nebo úzkost, neznamená to, že jeho chování najednou bude v pořádku.
Ale můžete získat větší možnost reagovat tak, jak chcete.
Místo výbuchu můžete nastavit hranici.
Místo několika hodin přemýšlení můžete položit přímou otázku.
Místo automatického předpokladu můžete zjistit fakta.
Práce s emocemi tedy nemusí měnit realitu kolem nás.
Může změnit stav, ze kterého na tuto realitu reagujeme.
Kolik problémů vzniká z něčeho, co se nikdy nestalo?
Možná jste někdy strávili několik hodin obavami z rozhovoru, který nakonec proběhl úplně normálně.
Nebo jste byli přesvědčeni, že se na vás někdo zlobí, a později jste zjistili, že měl jen špatný den.
Možná jste si v hlavě připravovali odpovědi na konflikt, který nikdy nepřišel.
Naše tělo však může celé hodiny reagovat, jako kdyby se všechny naše představy skutečně děly.
Proto může být někdy velmi užitečné zastavit se a zeptat se:
„Co z toho, co právě prožívám, skutečně vím – a co si pouze domýšlím?“
Ne proto, abychom své obavy shodili ze stolu.
Ale abychom znovu oddělili realitu od příběhu.
Někdy nám naše nejsilnější reakce ukazují cestu
Situace, které nás nejvíce rozčilují, zraňují nebo děsí, nemusí být pouze problémy, kterých se potřebujeme zbavit.
Mohou být také stopami.
Mohou nám ukazovat místa, kde stále existuje něco, co naše mysl považuje za důležité nebo nebezpečné.
A místo otázky „Jak zařídit, aby mě tohle už nikdy nerozhodilo?“ můžeme zkusit jinou:
„Co mi moje reakce právě ukazuje?“
Možná objevíme strach z odmítnutí.
Starý pocit, že nejsme dost dobří.
Potřebu být přijímáni.
Strach z konfliktu.
Nebo zkušenost, o které jsme si mysleli, že už dávno není důležitá.
Možná nejde o to stát se člověkem, kterého nic nerozhodí
Cílem práce s emocemi podle mě není stát se dokonale klidným člověkem, kterému je všechno jedno.
Emoce jsou součástí života.
Některé situace nás budou bolet. Některé nás naštvou. Některé nás vyděsí.
Rozdíl může být v tom, zda reagujeme pouze na to, co se skutečně děje, nebo zároveň na deset starých příběhů, které se k současné situaci automaticky připojily.
Spouštěč totiž není vždy příčina.
Někdy je jen místem, kde jsme se dotkli něčeho, co už v nás bylo.
A když se místo boje s každým dalším spouštěčem začneme zajímat právě o toto místo, může se postupně změnit i naše reakce.
Možná potom zjistíme, že zpráva bez odpovědi je někdy opravdu jen zpráva bez odpovědi.
Poznámka je jen poznámka.
Chyba je jen chyba.
A současnost už nemusí nést váhu všeho, co se nám stalo v minulosti.
Pokud tě zajímá práce s emocemi, osobní rozvoj a principy FasterEFT, můžeš se podívat na další materiály a e-booky, které ti pomohou na této cestě, ... vstup do mého obchodu.