Když nás pohltí vlastní emoce: Jak vystoupit z „trance monkey“ režimu

Stačí jeden příběh. Někdo vám začne vyprávět, co se mu stalo, a během několika minut cítíte jeho strach, vztek nebo smutek téměř stejně intenzivně jako on. U filmu víte, že sledujete herce a napsaný scénář, přesto se vám rozbuší srdce, napnou svaly nebo vám tečou slzy. A někdy dokonce stačí pouze vzpomínka nebo představa něčeho, co se ještě vůbec nestalo, aby tělo začalo reagovat.

Robert Gene Smith pro podobný způsob fungování používá provokativní označení „trance monkey“. Není to odborná psychologická diagnóza ani ustálený vědecký termín. Je to spíš jeho obrazné pojmenování člověka, který velmi snadno vstupuje do vlastních emocionálních příběhů a začne je prožívat, jako by se právě odehrávaly. Zajímavé na této myšlence není samotné označení, ale otázka, kterou otevírá: Kolik našich emocí vytváří to, co se skutečně děje kolem nás, a kolik toho, co si o tom naše mysl právě představuje?

Nemusíme „nasávat“ emoce ostatních

Citliví lidé někdy popisují, že přebírají emoce druhých. Přijdou do místnosti, kde je někdo nervózní, a za chvíli jsou nervózní také. Poslouchají smutný příběh a okamžitě cítí jeho tíhu. Může potom vzniknout dojem, že emoce ostatních doslova vstupují do nás a my proti tomu nemáme žádnou obranu.

Robert nabízí jiný pohled. Nemusíme předpokládat, že jsme do sebe převzali nějakou cizí emocionální energii. Můžeme slyšet příběh druhého člověka, vytvořit si jeho obraz ve vlastní mysli, spojit ho se svými zkušenostmi a následně vytvořit vlastní emocionální reakci. Výsledek může být velmi intenzivní, ale emoce se stále odehrává uvnitř našeho vlastního systému.

Tohle rozlišení je důležité. Pokud emoci vytváří pouze okolní svět a my ji bezmocně přijímáme, máme jen málo možností něco změnit. Pokud se ale na její tvorbě podílí také naše vlastní představivost, vzpomínky a významy, otevírá se prostor, se kterým můžeme pracovat.

Naše mysl je neuvěřitelně dobrý simulátor

Představte si, že večer ležíte v posteli a vzpomenete si na nepříjemný rozhovor z práce. Rozhovor už skončil před několika hodinami. Kolega je doma, kancelář je prázdná a v ložnici se objektivně nic neděje. Přesto si vybavíte jeho výraz, slyšíte jeho hlas a v duchu mu začnete odpovídat. Za chvíli jste znovu naštvaní.

Tělo přitom může reagovat velmi skutečně. Změní se dech, napnou se svaly a zrychlí tep. Nepotřebovali jsme skutečného kolegu ani skutečný konflikt. Stačila vnitřní reprezentace celé situace. Stejný princip funguje při sledování napínavého filmu, při vzpomínce na něco bolestivého nebo při představování katastrofického scénáře budoucnosti.

Robert někdy podobně citlivého člověka přirovnává k jakési „emocionální encyklopedii“. Má uvnitř obrovské množství referencí a dokáže velmi snadno vytvořit celou škálu pocitů. To samo o sobě nemusí být problém. Může to souviset s empatií, představivostí nebo schopností hluboce prožívat umění a vztahy. Obtížné to začne být ve chvíli, kdy člověk neví, jak z vytvořeného emocionálního stavu zase vystoupit.

Když příběh převezme kontrolu

Silná představivost dokáže vytvořit krásné věci, ale stejně snadno může několik minut nejistoty proměnit v hodiny stresu. Partner neodpovídá na zprávu a naše mysl začne vytvářet scénáře. Šéf nás chce zítra vidět a ještě před schůzkou jsme v duchu přišli o zaměstnání. Dítě se opozdí a během několika minut si představíme nejhorší možné varianty.

Problém není v tom, že máme představivost. Problém nastává ve chvíli, kdy zapomeneme, že právě používáme představivost. Myšlenka začne působit jako skutečnost a tělo na ni odpovídá odpovídající emocí. Čím častěji stejný scénář přehráváme, tím skutečnější může působit.

Prvním krokem proto nemusí být snaha emoci okamžitě zastavit. Může jím být jednoduché uvědomění: „Co právě teď vytvářím ve své mysli?“ Jaký obraz vidím? Co si říkám? Co očekávám, že se stane? A co z toho skutečně vím?

Proč některé příběhy zasáhnou právě nás?

Ne každý reaguje na stejný příběh stejně. Jeden člověk slyší o konfliktu a za chvíli na něj zapomene. Jiného stejný příběh rozruší na celé odpoledne. Někdo bez problémů sleduje určitý film, zatímco jiný musí odejít z místnosti. Rozdíl nemusí být v samotném příběhu, ale v tom, s čím se uvnitř nás spojí.

Pokud například posloucháme vyprávění o odmítnutí a máme za sebou vlastní bolestivé zkušenosti s odmítnutím, naše mysl může velmi rychle aktivovat osobní vzpomínky a pocity. Už nereagujeme pouze na příběh druhého člověka. Reagujeme také na svůj vlastní materiál, který příběh připomněl.

Právě tady vstupují do hry vnitřní reference, se kterými Robert Gene Smith pracuje ve FasterEFT. Otázka není pouze „Proč mě jeho příběh tolik zasáhl?“, ale také „Co ve mně tento příběh aktivoval?“ Odpověď může ukázat na zkušenost nebo přesvědčení, které jsme si dosud s reakcí vůbec nespojovali.

Citlivost nemusí znamenat bezmocnost

Pokud intenzivně reagujeme na nálady a příběhy ostatních, snadno začneme věřit, že jediným řešením je chránit se před světem. Vyhýbat se negativním lidem, zprávám, konfliktům nebo situacím, které v nás něco vyvolávají. Někdy jsou zdravé hranice samozřejmě potřeba. Není ale realistické vytvořit život, ve kterém se nikdy nesetkáme s cizím smutkem, vztekem nebo strachem.

Jinou možností je naučit se rozpoznat rozdíl mezi empatií a ztrátou sebe sama v příběhu druhého člověka. Můžeme chápat něčí bolest, být mu nablízku a zároveň si uvědomovat, co se právě odehrává uvnitř nás. Nemusíme přestat být citliví. Můžeme se naučit se svou citlivostí lépe zacházet.

To je podstatný posun. Cílem není stát se emocionálně tvrdým člověkem, kterého nic nezasáhne. Jde o schopnost cítit, aniž bychom automaticky ztratili možnost rozhodnout, co s tímto pocitem uděláme dál.

Jak s tím může pracovat FasterEFT

Pokud zjistíme, že určitá situace nebo příběh vyvolává velmi silnou reakci, můžeme ji použít jako výchozí bod. Vybavíme si konkrétní obraz nebo okamžik a všimneme si, co se objeví v těle. Potom můžeme využít poklepávání a další principy FasterEFT a sledovat, zda se intenzita reakce mění. Pokud se objeví jiná vzpomínka nebo souvislost, můžeme pokračovat právě s ní.

Nejde o přesvědčování sebe sama, že se nic neděje, ani o nahrazování každé nepříjemné myšlenky pozitivní větou. Cílem je spíš zjistit, z čeho je naše reakce vytvořena, a pracovat s konkrétními referencemi, které ji podporují. Pokud například cizí příběh o odmítnutí aktivuje naši vlastní vzpomínku na odmítnutí, může být užitečnější pracovat s touto vzpomínkou než se snažit jednoduše „nebýt tak citlivý“.

Emoční síla není totéž co potlačování emocí

Výraz „mít emoce pod kontrolou“ může znít, jako bychom je měli zavřít do krabice a nedovolit si nic cítit. Takový přístup ale není cílem. Emoce nám poskytují informace a jsou přirozenou součástí lidského života. Smutek při ztrátě, vztek při překročení hranic nebo strach v nebezpečné situaci mají svůj význam.

Emoční odolnost může znamenat něco jiného: dokázat rozpoznat, co právě cítíme, porozumět tomu, co reakci vytváří, a nebýt nuceni automaticky následovat každý vnitřní impuls. Mezi pocitem a jednáním tak postupně vzniká prostor. Můžeme být naštvaní a nemusíme zaútočit. Můžeme mít strach a přesto udělat důležitý krok. Můžeme cítit bolest druhého člověka, aniž bychom ji museli nést jako vlastní po zbytek dne.

Nemusíte opustit svět, abyste našli klid

Když máme pocit, že nás okolní svět emocionálně zahlcuje, izolace může působit jako nejjednodušší řešení. Na chvíli skutečně může přinést úlevu. Dlouhodobým cílem ale nemusí být vytvořit kolem sebe prostředí, ve kterém už nikdy nic nepříjemného necítíme. Mnohem větší svobodu může přinést schopnost zůstat součástí života a zároveň rozumět tomu, co se odehrává uvnitř nás.

Možná nejsme bezmocnými příjemci emocí, které na nás posílá okolní svět. Možná je naše mysl aktivním účastníkem toho, jak tyto situace prožíváme – a právě proto máme také možnost se svými reakcemi pracovat. To neznamená, že si za své nepříjemné pocity můžeme sami nebo že máme ignorovat chování ostatních. Znamená to, že část našeho prožitku vzniká uvnitř prostoru, ke kterému můžeme postupně získat větší přístup.

Pak nemusíme přestat sledovat filmy, poslouchat příběhy, navazovat vztahy nebo být citliví k ostatním. Můžeme si ponechat schopnost hluboce prožívat a zároveň se učit vracet sami k sobě. A možná právě to je mnohem zajímavější forma emocionální svobody než život, ve kterém se nás už nikdy nic nedotkne.

Pokud tě zajímá práce s emocemi, osobní rozvoj a principy FasterEFT, můžeš se podívat na další materiály a e-booky, které ti pomohou na této cestě, ... vstup do mého obchodu.